Historie divize

44. pěší divize německé armády byla jednotka s velkou tradicí. Její kořeny sahají až do roku 1696, kdy byl založen pěší pluk císařské armády „Hoch und Deutschmeister“, který dal divize později i čestný název. Tento pluk se pod velením prince Evžena Savojského zúčastnil bojů u Petrovaradína a Bělehradu proti Turkům, ale také všech střetnutí mezi Rakouskem a revoluční i napoleonskou Francií mezi lety 1792 a 1815.
Po první světové válce se stal pluk součástí rakouské armády (Bundesheeru). Byl jednou z jednotek 2. pěší divize. Po anšlusu v roce 1938 byla divize samozřejmě zařazena do Heeru a přečíslována. Rakouské pěší divize měly však pouze dva pluky, a proto byl ke 3. pěší pluku „Erzherzog Karl“ (v Heeru 131. pěší pluk) a k 4. pěší pluku „Hoch und Deutschmeister (134. pěší pluk) přidán 6. dolnorakouský pěší pluk (132. pěší pluk) z 3. pěší divize Bundesheeru. Divize patřila k 1. vlně pěších divizí Wehrmachtu, proto měla velkou část aktivních kádrů. Velká většina vojáků pocházela z branného okrsku (Wehrkreis) XVII, tedy ze severního Rakouska.
Invazi do Polska v září 1939 absolvovala divize jako součást 14. armády. Z prostoru Těšína prošla přes Bialsko a Krakov až do Lvova, který byl záhy vyklizen a přenechán SSSR. Divize za 18 dnů urazila 540 km. Až do listopadu 1939 působila 44. pěší divize jako okupační jednotka v Polsku, načež byla odeslána do Dolního Saska k doplnění a dalšímu výcviku.
Na začátku útoku na Francii byla divize součástí rezervy OKH. Později postupovala jako součást 7. armády přes Lucembursko a Belgii k řece Sommě, kde se zúčastnila i bojů. Dále postupovala od Paříže směrem k Loiře. Po skončení bojů působila 44. pěší divize jako okupační jednotka, když držela část atlantského pobřeží v oblasti Rochefort. V září 1940 byla třetina divize použita na zbudování 137. pěší divize.
Mezi 11. a 14. dubnem 1941 byla divize přesunuta do Generálního Gouvernementu. Výcvik divize pokračoval nedaleko Varšavy. 6. června 1941 se začala divize přesunovat k sovětské hranici a 22. června překročila v prostoru Hrubieszów řeku Bug. V té době byla součástí von Kleistovi 1. Panzergruppe a Skupiny armád „Jih“. 1. července překročila divize v prostoru Dubno starou polsko-sovětskou hranici. Přes Dubno a Žitomir postupovala až ke Kijevu, prošla i Stalinovou linií. V prostoru Gornostajpol překročila Dněpr. Poté se účastnila obklíčení a likvidace sovětských jednotek v prostoru Kijeva. Následně postupovala směrem na Charkov. V zimě odrážela sovětskou ofenzívu u Charkova v prostoru Balakleje, tj. na severním okraji sovětského průlomu.
Na jaře 1942 se 44. pěší divize zúčastnila německé ofenzívy ve směru Stalingrad. Po úvodních bojích v okolí Charkova zaútočila divize ve směru Starobělsk, v rámci LI. armádního sboru postupovala od centra donské oblasti, Millerova, směrem k řece Čir, přítoku Donu. Přes Morozovsk a Surovikino táhla ve směru Kalač na Donu. V ohbí Donu bojoval sbor proti 64. sovětské armádě, do blízkosti řeky sbor dorazil 7. srpna 1942. O 10 dní později bylo dobyto Kalače na Donu. 25. srpna 1942 je divize přepravena přes Don. Poté je divize přesunuta k XI. armádnímu sboru, takže do bojů v městské zástavbě Stalingradu nezasáhla, působila na severním okraji 6. armády. Stejně jako zbytek armády byla obklíčena ve stalingradském kotli. V prosinci 1942 byla naposledy přesunuta a to k VIII. armádnímu sboru, poté bránila severozápadní okraj kotle proti sovětské 65. armádě. Dopadá na ni sovětská ofenzíva z 10. až 17. ledna 1943 a vyhladovělí vojáci ustupují přes Gumrak směrem k městu, kde jsou trosky divize na konci ledna 1943 zajaty sovětskou armádou.
Už necelé tři týdny po zničení (17. února 1943) je rozhodnuto o znovuzformování divize. Jsou použity dva granátnické pluky (887. a 888.), rekonvalescenti a dovolenkáři z původní divize, příslušníci různých náhradních oddílů a praporů + noví rakouští rekruti. Nová granátnická divize byla formována v Belgii, konkrétně v Antverpách. K 1. červnu 1943 byla divize uznána za zformovanou, zprvu byla nasazena v místě výcviku, v srpnu 1943 byla poslána do severní Itálie, kde plnila úlohu okupační jednotky. Na sklonku září byla divize přesunuta do italsko-jugoslávského pomezí, kde se zúčastnila operace Wolkenbruch proti Titovým partyzánům. Na sklonku roku byla divize poprvé přesunuta na frontu, zúčastnila se bojů proti americké armádě na řece Vulturno. Poté ustoupila na Gustavovu linii, u Monte Cassina se zúčastnila třech těžkých obranných bitev. Dále ustupovala podél Tibery a Apeninami až do Boloni. V listopadu byla divize stažena z fronty a poslána do okolí Udine, kde si měla odpočinout. Již v prosinci 1944 byla ale divize poslána na východní frontu, nejprve jako součást 2. tankové armády do oblasti Pécse, po sovětské ofenzivě dále na sever, do slovensko-maďarského pomezí, k městu Ostřihom, kde divize absolvovala další obranné boje. V březnu 1945 se zúčastnila poslední německé ofenzívy, operace Jarní probuzení. Bylo to v sestavě II. tankového sboru SS. 23. března 1945 byl velitel divize, Hans-Günther von Rost, zabit u Szegesfeherváru sovětským protitankovým dělostřelectvem. Po krachu akce divize ustupovala do Štýrska, některé části divize byly poblíž Hollabrunnu zajaty Rudou armádou, jiné ustoupily podstatně západněji a byly na česko-rakouském pomezí, poblíž Vyššího Brodu, zajaty americkou armádou.

Obrněná technika u divize
44. divize říšských granátníků „Hoch und Deutschmeister“ měla ve své sestavě stroje Hetzer - obdržela jich celkem 18. (20. října 1944 14 a 16. prosince 1944 4). 6. března 1945 měla 3 tyto stroje operační a 5 v opravě.
Dále byl 46. protitankový oddíl vybaven stroji italské výroby - Semovente 75/18 a 75/34.

Čestný název
Čestný název získala nově zformovaná divize v červnu 1944 samozřejmě z propagandistických důvodů, název měl evokovat tradici a elitnost.
Od 23. února 1944 nosili příslušníci pluku „Hoch und Deutschmeister“ (bývalý 134. pěší/granátnický pluk) na výložkách tzv. Deutschmeister Kreuz, který je však mnohem známější jako Stalingradský kříž. Je to modrý maltézský kříž, na němž je kromě orlice s hákovým křížem ještě nápis Stalingrad.